Obživlá pýchavka

Občas si zajdu do lesa. Někdy na houby, někdy se ale jen tak bezcílně toulám. Koukám po okolí, koukám pod nohy, co kde roste…

Vloni bylo celkem dost pýchavek. Zásadně do nich nekopu. Proč taky – nic mi neudělaly a jsou to taky živí tvorové.

Při jedné takové procházce jsem zrovna přemýšlela nad životem pýchavek, jejich smyslem a tvarem, když tu ta jedna měla hodně divný tvar. Přišla jsem k ní blíž, že ji prozkoumám a nevěřila jsem vlastním očím – byla chlupatá! Mám halucinace? Než jsem si stihla dát odpovědˇ, „pýchavka“ se na mě podívala strašně smutným, uboleným pohledem a tiše zafňukala.

Odehnala jsem tři masařky, které do ní už kladly vajíčka a klekla si na zem. Malinkaté štěňátko ztěžka dýchalo a jeho očička prosila o pomoc. Sebrala jsem bedýnku od ovoce, která ležela kousek dál, opatrně do ní štěňátko přeložila a spěchala k autu

Nejbližší veterinář naštěstí nebyl daleko. Když jsem před něho na stůl položila bedýnku s „obživlou pýchavkou“, podíval se na mě a trochu rozpačitě zkonstatoval: „Jdete pět minut po dvanácté… myslím, že mi nezbude nic jiného, než ukončit její trápení…“

„Ale…“ zaprotestovala jsem. Bylo mi jí strašně líto – tak moc a tak dlouho trpěla, aby nakonec byla svými zachránci utracena?

„Podívejte…“ ukázal doktor na její zadeček: „Masařky si tady už nakladly vajíčka… je těžce dehydrovaná…umírá hlady…trpí…“

„Ale…“ v krku jsem měla knedlík a nevěděla, co říct. „Podívejte se jí do očí, doktore. Má v nich obrovskou touhu žít!“ zaprotestovala jsem. „Prosí o pomoc, o život!“

Veterinář vzal fonendoskop a chvíli poslouchal: „Je fakt, že srdíčko má zdravé, silné… ale nevím… pochybuji…“

„Zkuste to, dejte jí šanci,“ prosila jsem.

„Tak jo,“ vzdychl veterinář. „Nechte nám ji tady pár dní, ošetříme rány, dáme ji výživu, přijďte si pro ni za tři-čtyři dny.“

Když jsem odcházela, štěňátko se na mě podívalo tak strašně smutným pohledem, že jsem se musela otočit a vrátit se zpět: „Neboj,“ pohladila jsem ho. „Já se vrátím. Tady pán doktor je moc hodný, pomůže ti a já si tě pak vezmu domů.“

Asi mi nevěřila, protože mi svým suchým jazýčkem začala z posledních sil olizovat ruku, jakoby říkala: „Prosím, neopouštěj mě, prosím.“ Nemohla jsem odejít.

Seděla jsem u ní celé hodiny, držela na ní ruku… Sestřička mi přivezla křeslo, deku, polštář pod hlavu a já hlídala svoji malou „obživlou pýchavku“.

Strávily jsme spolu v ordinaci tři dni a dvě noci. Domů jsem se vrátila celá ubolená a rozlámaná, ale s tím nejšťastnějším a nejvděčnějším štěňátkem.

 

Autor článku: Věra Schmidová - Další příběhy naleznete na: https://veraschmidova.ic.cz/