Šerinka

Ona se vlastně jmenovala Šeri, psáno Cheri, ale nikdo jí nikdy neřekl jinak než Šerinka, protože byla až neskutečně hodná a za svoji paničku by i dýchala. To, naštěstí ale nebylo zapotřebí, panička dýchala sama a pomoc potřebovala úplně jinou, protože seděla na invalidním vozíku.

Měla jsem to obrovské štěstí, že tou paničkou jsem byla zrovna já. Šerinka se strašně rychle všechno naučila a pak stačil jediný pohled. Byla vodící i asistenční pes zároveň. Teda normálně byla vycvičený vodící pes, ale po několika dnech společného života se začala sama učit, zkoušet, jestli správně chápe moje pohledy, moje povely. Největší radost měla z toho, když mi něco upadlo a ona mi to mohla podat. Stačil pohled na schránku a už z ní tahala letáky. Čekala, které si odložím a které ji dám. Ty pak odnesla ke koši a vrátila se pro pohlazení a pochvalu. Největší odměnou pro ni bylo, když si potom mohla položit hlavu na moje kolena a já ji hladila a dala jí pusu na čelo.

Svoji práci brala vážně a zodpovědně. Někdy až moc. Normálně byla veselá, hravá, kamarádská, ale jenom do chvíle, kdy jsem otevřela vchodové dveře. V té chvíli zvážněla a úplně všechno – hry i kamarádi, pro ni přestali existovat. Viděla jenom mě a i přes mrtvoly se držela neustále při mě. Když jsem jí venku řekla: „Volno, běž se proběhnout,“ odběhla pouze kousek na trávník, kde si udělala co potřebovala a byla zase těsně vedle mě.

Nevšímala si psí kamarády, se kterými u nás na zahradě tak ráda lítala a dováděla. Na procházce se mnou byla prostě „v práci“.

Když jsme potkaly známé lidi, tvářila se, že je nevidí a seděla těsně při mně, vždy ale na opačné straně vozíku, aby ji ani náhodou nechtěli hladit, nebo jinak rozptylovat.

V obchodě tvrdošíjně odmítala na mě čekat u dveří. Normálně absolutně poslušný pes v tomto bodě rázně odmítala moje příkazy a rozkazy.

„Šerinko, se mnou nemůžeš. Neboj, já se hned vrátím,“ utěšovala jsem ji. Nezabralo to. Jakmile jsem se pohnula, byla opět těsně u mě.

„S tím psem tam nemůžete!“ Zavolala na mě paní prodavačka.

„Já vím, ale to je vodící pes, ničeho se ani pohledem nedotkne,“ snažila jsem se o nemožné – přesvědčit přísnou paní prodavačku o slitování.

„Ne!“ Řekla rázně. „Uvažte ji a hotovo!“

Začala jsem se Šerince tiše omlouvat. „To nemyslíš vážně?“ Říkal její pohled. Když jsem poodjela na vozíku, začala Šerinka tak strašně výt a naříkat, že se celý obchod zastavil a hleděl na nás.

„A ven!“ Zařvala paní prodavačka. „Až si toho psa vychováte, potom přijďte.“

„Ale on je vychovaný k tomu, aby mě hlídal a varoval před záchvatem,“ snažila jsem se vysvětlit celou situaci.

„Tak seďte doma a neběhejte po obchodech!“

To už bylo trochu moc. Otočila jsem se a málem vrazila do pana vedoucího. „Problém?“ Zeptal se.

„Ano, veliký. Tady slečna prodavačka mě vyhodila…“ a vysvětlila jsem mu celou situaci.

„Otestujeme ji,“ ukázal na Šerinku. „Vezměte si ji s sebou a jeďte.“ V klidu jsme projely celý obchod, já nakoupila, Šerinka se ničeho ani nedotkla a pán vedoucí šel kus za námi a bedlivě nás sledoval.

U pokladny potom udělil Šerince pochvalu a výjimku, že jako jediný pes má volný pohyb po jeho obchodě.

Autor článku: Věra Schmidová - Další příběhy naleznete na: https://veraschmidova.ic.cz/