Volání přírody

Dan byl typický městský pejsek panelákový – malý černý pudl, vyčesaný, vystříhaný, prostě frajer z módního psího magazínu.

Když jsme ho poprvé vzali do přírody, ven z města, na louku, k lesu, zůstal stát jako opařený. Neměl ani odvahu vystoupit z auta – nechápal, co se to stalo, kde se to octl.Bylo to něco úplně jiné, neznámé, nové…

Najednou ale udělal to, co nikdo z nás nečekal – nasál vzduch, zavětřil a vyletěl jako neřízená střela. Během vteřiny nám zmizel z očí a nikdo si ani nestihl všimnout kterým směrem. Celý náš další výlet se skládal z toho, že jsme všichni chodili sem-tam, volali, pískali.

Les byl hustý, neměl konce, tady by Dan cestu ven nenašel a v lese by nepřežil – neuměl si ulovit ani mouchu. Vedle byla sice louka, ale s metr vysokou trávou a Dan měl v kohoutku pětatřicet centimetrů.

Potok tady široko-daleko nebyl, ani žádné jezírko, ani kaluž s trochou vody, kde by se Dan mohl aspoň napít. Jeho budoucnost jsme viděli v těch nejčernějších barvách. Proto se nikdo z nás nechtěl vrátit k autu a jet domů. Nikdo z nás tady Dana nechtěl nechat. Milovali jsme ho, byl členem naší rodiny.

Chodili jsme tedy po lese a po louce celé hodiny, až do tmy. Volali jsme, pískali, doufali… Ticho. Žádná odpověď. Všem nám z toho bylo smutno. Naděje ale umírá poslední a tak jsme až do večera chodili lesem a loukou, rozdělili jsme se, abychom zabrali co možná nejširší úsek. Když se začalo stmívat, někdo vytáhl baterku a hledali jsme dál. Když ale začalo pršet, mlčky jsme se podívali na sebe a šli pomalu k autu. Nikdo nepromluvil ani slovo. Bylo nám smutno. Šli jsme pomalu, z nohy na nohu, déšť se změnil v liják,  nikdo z nás ale nepřidal do kroku.

Cestou jsme potkali myslivce. „Neviděl jste…?“ Neviděl. „Nic vám neuloví… nestřílejte… tady je náš telefon… zavolejte, i o půlnoci… zaplatíme…přijedeme…kdykoliv, kamkoliv…“

Naděje, naděje, naděje.

Smutní, promoklí a prochladlí jsme přišli k autu a nevěřili vlastním očím – Dan ležel před předním kolem na zemi a tiše plakal. Ze strachu, abychom mu neujeli, nám ani vstříc nešel.

Kolik strachu si tam tenkrát prožil, nikdo netuší, ale od té doby zarytě odmítal co jen vystoupit z auta a poodejít od nás byť jen na jeden metr. A do přírody ho už vůbec nikdo nedostal.

Autor článku: Věra Schmidová - Další příběhy naleznete na: https://veraschmidova.ic.cz/