Druhá šance

Místo které dá druhou šanci znovu žít. Takové místo opravdu existuje, ale já o něm jen slýchávala. Jde o dům, neboli domov pro opuštěné a týrané psy. A osoba, o které se chci v tomto příběhu zmínit je postarší dáma jménem paní Synková.

Již mnohokrát mi bylo nabídnuto, zda se nechci jet podívat za paní Synkovou. Vždy jsem odmítala. Nikdy mi nedělal pohled na chudáčky v útulcích dobře. Byli zavřeni, bez možnosti kontaktu s okolím.  Jednoho dne jsme se i s přáteli, kterých si neskutečně vážím, rozhodli vyrazit za paní Synkovou. Cestou se mi honilo mnoho myšlenek. Nedávala jsem však nic najevo. Po příjezdu na zmíněné místo se mé obavy strachu ještě stupňovali. Když jsem spatřila dům a jeho branku, za kterou nastal neskutečný štěkot mnoha psů, jsem zůstala stát jako přikovaná. Dlouze jsem dýchala a opakovaně k sobě hovořila, to zvládneš, přeci se teď neotočíš a nevzdáš to! A taky ne, klidnou chůzí jsem se vydala k brance, u které nás přivítala usměvavá postarší dáma paní Synková. Její stisk ruky při našem seznamování naznačil velice klidnou a vyrovnanou osobu, ze které vyzařuje pozitivní energie, která mě v tu chvíli zcela uklidnila. Když jsme vstoupily na pozemek, běželo nás přivítat opravdu mnoho psů různé velikosti, stáří, rasy a hendikepu. Štěkaly tak hlasitě, že nebylo slyšet vlastního slova.  Každý se chtěl přivítat, skákal a žadonil pohlazení či nějaké dobrotky. Já jen stála a tiše pozorovala. Bylo jich opravdu mnoho, snad kolem 50. A první co jsem říkala to není možné oni jsou všichni dohromady a nepokousají se? A jsou na volno bez nutnosti mříží či kotců, tak jak jsem očekávala z ostatních útulků které znám. Pak jsme prošli celý dům, ve kterém v každé místnosti leželo spoustu psů. Všude  byli po zemi rozmístěné pelíšky,  misky s vodou a granulemi. Necítila jsem žádný zápach na to že dům obývá tolik psů. Během pár minut štěkot zcela utichl. Všude kolem nás zalehli hafani a tichým hlasem paní Synkové začalo vyprávění, kterému jsme všichni naslouchali. Srdíčko mi tolik bušilo, že jsem musela zasednout. Měla jsem tolik otázek na které mi bylo odpovězeno. Paní Synkové je 70let. Je vážně nemocná a přesto pro záchranu psů udělá maximum. Již přes 30let zachraňuje psy kterým ublížila lidská ruka. Bylo jich kolem 3tisíc. Nezná dovolenou, nemá rodinu pouze tu čtyřnohou. Svůj život obětovala němým tvářím. I když ji není dobře ráno vstane a věnuje se všem svým svěřencům, které musí nakrmit, vykoupat, ošetřit, vyvenčit a v pozdních hodinách ulehá. Zapne televizi a všichni společně usínají.  A kolemjdoucí nemají ani tušení, že v tom domě na kopci zalehlo 50psů. Vždy si najde čas na pomazlení a také patřičnou výchovu. A ještě musí zvládat práci kolem domu a zahrady. Je to anděl, který dal šanci každému pejskovi, kterému bylo ubližováno.  A já vím, že psi se u ní mají opravdu dobře. I přitom vysokém počtu psů  mnohdy lépe než v některých rodinách, kteří mají pouze psa jediného. Řekla jsem si že budu paní Synkovou navštěvovat, jak jen to půjde. Budu se snažit trochu pomoci a hlavně budu na blízku osobě, které si tak cením a vážím. A která může být vzorem pro mnohé z nás.

Moc vám paní Synková děkuji za Vaší obětavou práci a za to že jsem měla tu čest vás osobně poznat.♥

Autor článku: Zdeňka Koldová