Malina šťístko

Příběh jedné ztracené duše, která znovu začala žít:-)

Jednoho chladného zimního dne ( sobota, polovina února roku 2012), mi zazvonil telefon a v něm smutným a roztřeseným hlasem Míla. Zaznělo.. Zděni prosím, potřebuji pomoc. Našla se venku fenečka, která je zraněná! Bojí se a nechce se nechat chytit. Co máme dělat je zima, a umrzne. V poklidu jsem ji řekla ať na ni mluví tichým hlasem, nedělá rychlé pohyby a vyčkává, než si zvykne na její pach a energii. Pokud bude stále problém tak zavolej a já dorazím a zavěsila jsem telefon. Po půl hodině mi znova známá volá Zděni představ si, volala jsem na policii, ať přijedou a pejska zajistí. Odezva zněla no pro psa nedorazíme - útulek je přeplěn a pokud pes nikoho neohrožuje tak ho nechte na ulici. Nebo ji přivažte u Třebovicíkého útulku, snad se jí někdo ujme. Ale co ta zima a to zranění? Tak jsem si ji vzala ke mně domů, ale nemůžu ji mít, má fena je starší dáma a nezvládá dalšího psa doma co mám dělat?  Přeci ji neuvážu venku, kde umře! A silně v telefonu plakala:-(. Počkej prosím tě  Mílo a neplač, něco vyřešíme přijdu k tobě domů. A tak jsem vyrazila na cestu. Když jsem přišla do bytu uviděla jsem malou roztřesenou, uštěkanou, bázlivou kuličku.

V  poklidu jsem se k ní přiblížila a pozvolna zjišťovala, jak na tom je po zdravotní stránce. Kulhala na přední nohu, přišla o jedno oko a z místa, kde jí očko chybělo ji vytékala tekutina. Jiné známky zranění jsem nenašla kromě silně pochroumané psychiky. Po rozhovoru s Mílou, kterou jsem neustále uklidňovala, že pro psa již udělala maxim jsem se rozhodla, že si ji vezmu domů. A uvidime, co bude dál. Cestou domů se mi honilo hlavou, co s ní budu dělat? Jak bude reagovat můj pes Rony? No snad se to zvládne do pondělka, kdy ji odvezu do útulku.  Když jsem odemkla byt a přivítal mě Roneček, zjistil, že nejdu sama. Fenečka byla ve špatném rozpoložení mysli a zrovna s dalším psem odmítala komunikovat. Ron doma jen seděl a malou kuličku pozoroval. Malá fenečka vrčela, schovávala se a nenechala se ani pohladit. Nechala jsem to na Ronečkovi, pozvolna se k ní přibližoval. Stále projevovala strachovou agresi, tudíš tendence vyjíždět a kousat. Ale on to nevzdal a vyčkával. Malá stále štěkala a v průběhu dne i když jsem byla doma močila, kakala, ničila co se dalo. Hm hned jsem věděla, že není naučená chodit ven a že si zažila peklo. Po několika hodinách se začala přiblyžovat k Ronečkovi a přebírat jeho pozitivní energii nakonec se s ním natolik sblížila, že začala polehávat v jeho blízkosti. Začala jsem jí říkat Štístko.Využila jsem situace a začala s ní pracovat. Začala jsem s nasazováním obojku, pozvolna pohlazením a bližším kontaktem. Večer se vyrazilo ven, kde se ihned vyčůrala a zase domů. Celou noc jsem chodila jen před v chod v hodinových inzervalech. Druhý den jsem zamířila na nejbližší veterinu. Pan veterinář udělal základní vyšetření, kde zjistil, že zraněné oko je staršího data a bylo způsobeno nárazem. Ale bohužel o něj přišla. Problém nohy byl naštěstí pouze psychického rázu. Dostala jsem mast na pravidelné ošetření zraněného oka. Fenečku jsme zvážili a měla 5.5kg. Po příjezdu domů jsem si řekla no co, zkusím ji pomoci a mezitím budu hledat novou rodinu. Nechat si ji nemůžu. V průběhu několika týdnů si na mě zvykla. Začala jsem s tréninkem a odstraňováním psychických bloků. ( zvýšený hlas, zvednutí ruky apod.) Byla bázlivá a nedůvěřivá k lidem ještě několik týdnů. Ale vše už projevovala  pouze  štěkotem bez známek agrese. Naučila jsem ji sociálních návyků, přestala vše ničit, a začala komunikovat z ostatními psy. Během této doby jsem rozhodila sítě, zda někdo psa nezná a hledala původní majitele. Děti z okolí vylepily letáčky.Až jednou jednoho dne jsem potkala rodinu s nádherným mladým labradorem. Daly jsme se do řeči. A najednou se paní přeřekla, a zeptala se a jak jí teď říkáte? A já no víte ona je nalezenec a říkám jí Štístko. A najednou mi došlo, že jí asi znají když se ptají na její jméno? Nakonec paní po pravdě odpověděla že fena je jich, že byla problémová..... No dále asi raději nebudu zmiňovat mé pocity které se ve mně odehrávaly. Požádala jsem o očkovací průkaz, jméno psa a podrobnosti. Jmenovala se Lejdy, věk 3.5 roku, a očkovací průkaz nemá. Náš rozhovor byl zakončen, že psa si nechávám a budu se jí snažit najít nový domov. A rodině jsem smutným hlasem sdělila, že takový lidé nemají mít psa a že doufám že s Labradorem budou zacházet mnohem lépe, jinak je budu nucena nahlásit! 

Po příchodu domů mi nebylo vůbec dobře. Plakala jsem a hlavou se mi honilo spustu myšlenek. A možná to mě opět posunulo o něco kupředu. Vrhla jsem se na výcvik a tím došlo k našemu sblížení. Jenoho večera si Štístko na mě lehla, koukala mi do očí a já věděla že to spolu zvládneme. Nebylo to vůbec lehké období, jak pro mě, Ronečka, ani pro ni samotnou. V průběhu dalších dní jsem zkoušela jiné jména na které by mohla reagovat lépe. Nakonec se ujalo jméno Malá a postupem času Malina na které reagovala nejlépe. Odstranily jsme strachovou agresi, přestala se bát hluku a lidí. Snížilo se intenzivní štěkání jak doma tak venku. Byla připravena do nové rodiny. V den kdy byla domluvena schůzka, že se přijedou podívat zájemci. Jsem si lehla vedle Maliny na zem a zeptala se tak co zlatíčko, nastal čas odejít do nového domova? Jsi již připravena a věřím že se tam budeš mít dobře.. Náhle mi vytryskly slzy z očí a její pohled vyjádřil vše. Rozběhla se ke mě a začal mě olizovat. A to byl zlom, kdy jsem pochopila, že je stvořena žít v naší smečce a rozhodla jsem se, že ji nikomu nedám. A taky nedala. Další měsíce jsme intenzivně pracovali a to nás natolik sblížilo, že jsem se do ní zbláznila. Nato že je malinká, docela poslouchá i přes hendikep, který má. A to že nepřijde hned, ale chvilku jí to trvá, se opravdu nezlobím. Zkoušíme coursing, aportování, nebo agility. Našla si spoustu psích kamarádů, ale vím, že jednoho jediného má nadevše ráda a to je Roneček, který ji v těch nejtěžších chvílích dokázal podržet. Naučil ji, jak znovu nalézt svou duši a žít šťastný psí život. A myslím, že se jí to pravdu povedlo. A co to dalo mě? Mám dalšího šťastného psího parťáka, který mně a mou rodinu nade vše miluje a pomáhá mi při mé nemoci. Sama pozná, když jsem smutná, zda mě něco zabolí a lehne si na mě a snaží se o rozveselení. Také k nám do smečky přibyla fenečeka ze Slovenska. Takže se z nás stala silná smečka. Ještě stále máme hodně práce před sebou, ale to nás drží.

Děkuji Mílo že jsi ji v těch mrazech nenechala na pospas a Tobě Malino za to, že tě mám♥♥ a  také veliké dík tobě Ronečku, za tvou trpělivost a nákladnost, která nám v mnohém pomohla.  Jsi anděl strážný nás všech. ♥♥

Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe. Josh Billings

Autor článku: Zdeňka Koldová